jich vztahem. Vztahem vzájemného střetávání se a vzájemného působení,

který se svou obsáhlostí a složitostí nemůže stát předmětem zkoumání jedi–

né vědní disciplíny. Snad proto můžeme obsah socializace dělit do dvou

hlavních celků, ovšem za předpokladu, že zůstanou stále jen částmi obec–

ného procesu. 

První se váže k utváření osobnosti, kdy lidské přizpůsobení se soudobé

kultuře, jistá akceptace společenských hodnot a norem a jistá rozumná míra

konformity je nutně nezbytná k využití vrozených i získaných předpokladů

osobnostního rozvoje. Se zdůrazněním, že přizpůsobování se není cílem

procesu, spíše jen podkladem a prostředkem vytváření individuálního a so–

ciálního Já.

Druhý celek se pak vztahuje k vývoji lidského druhu, kde socializace

především pomáhá připravovat nové generace na převzetí kultury dané spo–

lečnosti a utváří tak vlastně podmínky pro její další rozvoj. Socializace se

pak stává nástrojem modernizace, protože nové generace nepřijímají kultu–

ru beze změn, ale přetvářejí ji v souladu s aktuálními podmínkami. 

Společnost bez socializace nenachází cestu ke vstupu do běžných inter–

akcí s druhými v jinak „fungující“ společnosti. Tradiční názory přisuzují

tyto různé pohledy právě samostatným přístupům dvou odlišných vědních

disciplín ­ sociologii a psychologii. Tedy názory, že sociologie zkoumá

proces socializace především z hlediska společnosti, která působí na jedin–

ce, kdežto psychologie studuje tento proces především z hlediska jedince,

který se v důsledku působení společnosti a svého vlastního aktivního zpra–

cování vlivu určitým způsobem mění.

Nesmyslnost cesty extrémního prosazování vrozeného či získaného, vli–

vu endo– či exogenních faktorů, ukázal již spor nativismu a environmenta–

lismu. Nativismus na jedné straně prosazoval základní význam dědičnosti

a stavěl se proti názorům propagujícím socializaci jen jako „transfer obsa–

hů sociálního prostředí do nepopsané individuální schránky“. Environmen–

talismus na straně druhé popíral vliv genetických faktorů pro nemožnost je–

jich izolace, identifikace a měření. Genetické znaky pak označoval za

„snadno modifikovatelné socializačním prostředím“.

Příhodnější se zdá být cesta rovnovážného pojímání vlivu vrozených

a získaných faktorů na vývoj jedince. Zastánci „středové“ teorie prosazují

názor, že žádné znaky člověka nemůžeme nazývat ani jen vrozenými, ani

jen získanými. Antropolog Thoday například tvrdí, že všechny znaky jsou

získané během vývoje individua, a to dokonce i prenatálního, do něhož se

32